Hrad Mistra kloboučníka

Joseph A. Cronin

Nádheru Croninových románů si člověk oblíbí snadno. Jsou jako zjevení, která se dají prožívat opakovaně, a pěstuje se na nich dost silná závislost. Byla jsem si jista, že tedy vím jakých rozsahů je autor schopen a co dokáže hrdinům svých románů bez skrupulí udělat a ničím mne tedy nepřekvapí.

O knize jsem do nedávna vlastně vůbec neměla tušení, ačkoliv mi je to autor víc než známý. Narazila jsem na ni při procházení online antikvariátů a více méně jsem po informacích, co se za názvem skrývá ani více nepátrala. Ráda jsem ji přijala za svoji a ještě raději si ji téměř ihned přečetla. Nyní po přečtení bych mohla klidně začít číst znovu, kdyby mi to nepřišlo natolik zvrhlé, a přeci jen mám maličko obavy, že by se na mě mohla postava despotická a velice hrubá postava Jakuba Brodieho nemilosrdně podepsat.

Ale k věci, alespoň z části, protože vyzradit děj by v tomto případě bylo nevýslovně kruté a nevyzradit nic z děje je nehorázně těžké.

Vše začíná velice zasněně, zamilovaně a slibně. Tak laskavě že si budete mít chuť přivonět ke kytičce z lučního kvítí nebo někoho jen tak obejmout.

„ Jaro roku 1879 bylo neobvykle časné a teplé. Skotskou nížinu pokryla hebká zeleň mladého osení, v dubnu vyrašily pupence kaštanů a podél bílých cest, které protkávaly venkovskou krajinu, rozkvetly keře hlohu o měsíc dřív než jindy.“

Autorův podpis je zde jasný jako denní sluníčko. Ostatně nad Levenfordem se líně převaluje májový vzdoušek, kdyby měl někdo pochybnosti že, autor neumí zachytit vnější či vnitřní krásy přírody. Jenže autor samozřejmě nepíše Atlas rostlin nebo Průvodce po skotských luhách a hájích (tedy naštěstí) a tak netrvá dlouho a člověk dostane řádně vyprášeno, aby si snad nepopletl žánr. Rozestavění postav hned v první scéně, jejich popis a všechno udá tón, kde se vlastně nacházíme a hlavně mezi kým. Kdo si vylévá vztek na kom a proč. Podávání čaje rozrýsuje všechny charakteristické dominance pozdějšího příběhu. Uvalí na čtenáře první vlnu deprese a té se už nelze zbavit, zejména vstoupí li na scénu Jakub Brodie. Jeho věty mohou být bezvýznamné, krátké, ale jsou natolik zásadní, že nacházet se poblíž měl by člověk chuť se jít utopit nebo oběsit.

Poina ale je že člověk si na jeho výstupy pomalu zvyká. Jeho žena, obě dcery i syn, ta starší zejména, i jeho matky to přijímají jako vzduch, který jsou s ním nuceni dýchat. Boží záměr spravedlnosti, který s ním má autor od začátku v plánu také není podle zrovna kdovíjak spravedlivých plánů, a vlastně kdoví zda je vůbec podle jakýchkoliv záměrů božích.

Kniha neuvěřitelně krásná, silná, emocionálně doslova nepřekonatelná: co se autorovy tvorby týká zcela určitě..