Geniální přítelkyně            

Virginie

Ne ta od té slavné autorky, ta ne, o té možná jindy. Ona sama je dosti slavná persona.

Kterou není třeba zrovna dvakrát moc přestavovat. A prosím, kdo by nechtěl uvést takovou  osobu, jakou byla Virginie Wollf. Já si ji uvádět ani představovat nikterak nemusím, tedy některak zatěžko. Je to asi podobný pocit jako najít ve staré skříni šaty po babičce, ještě si vnutit představu že voní nějakým posledním záchvěvem babiččina ženství, či prchavé přemýšlení o právě probíhající či proběhlé události, a už je ze sebe jen tak nesvléknete, i kdybyste je měla jen viset mezi vlastním oblečením. Budou vám více vlastní než jakýkoliv vámi dosud hýčkaný hadřík.

V.W. se dostává pod kůži a do těla přesně stejným způsobem. Je třeba mít v sobě trochu té její proudovosti, tu směs, o níž se těžko mluví a sotva se dá někam přenést a někomu převyprávět. Je to o toužení, ano o vysloveném toužení po jejím myšlení, je potřeba znát takové myšlení – a nyní nemyslím nijak edukativně – ale znát ho objevovat ho  v sobě samé, ještě dřív než se setkáte s ní. Jakmile se v člověku nacházejí stejné substance a látky, stává se automaticky její kniha domovem a nikoliv těžkým polem, které je třeba zorat. I já jsem se stala součástí těch pověstných sedmi kruhů pekelných, které jsou připsaný jistým chlápkem každému z nás a i ve mně se duše V.W. odráží jako osobní krajina, kterou si nás ten nahoře – nebo dole – nebo jak kdo chce může užít jakékoliv světové strany, okroužkoval jako svoje ovečky.

Pro mne má její mozek a její jazyk a celková schrána význam přímo poetický, ačkoliv větší prozaičnost aby člověk pohledal. Její Deníky pro mne odráží jakousi prasílu, o které ona vůbec neměla potuchy, když je psala, protože pořád to je (a možná mělo zůstat) jako její soukromí, na které měla nezadatelné právo. Prochodila jsem je křížem krážem už dvakrát. Přistupuji k nim stejně, jako se přistupuje ke sbírce básní.

Osobně si myslím, že po V.W.  sáhne pouze a jedině člověk, který je znalý sám sebe a po jejích Denících už vůbec. Musíte mít opravdu ten skutečný a ničím nezkalený pocit, že se setkáváte s přítelkyní a nikoliv s cizinkou. Musíte se smířit s pohledem do jakési skryté části zrcadla, na níž se možná běžně raději nedíváte. Ale na druhou stranu někoho může na knihách bavit a lákat právě odlišnost a přijme raději Cizinku než Přítelkyni. Uznávám

O jejím díle – čímž nemyslím Deníky ( a možná bych i měla) – se toho dá jistě napsat mnoho Její osobní invence v knihách je nepřekonatelná, ačkoliv není do očí bijící, pracuje s prostorem vzpomínkami a časem, ze kterého dokáže vypreparovat ty nejvíce uvízlé momenty a neporušeně a celistvě je přenese před své oko, možná kriticky zhodnotí a položí před se  a tedy i nás. Ovšem napsat by se toho dalo mnoho a mnoho, ale nejlépe bude když se vyjádřím – tady a teď – jen dojmu celkovému, srdečnímu, osobnímu.

Medailonek/ part I