Kniha která mě v tomto horkém létě nechala zcela chladnou

Bratr z ledu - Alicia Kopf
nakl. Odeon r. 2118
str. 245

Netradiční kniha si vyžaduje netradiční přístup. To na začátek a hned upozorním, že jsem názvem této malé soupisky nechtěla autorce vůbec nahrát.
To co bylo a svým způsobem i je osvěžující je právě motiv, který se autorka snažila zaplést skrze vyobrazení ledu, počasí a polárních výprav. Ten stojí za zmínku, ačkoliv to také není žádná sláva, ale přeci jen to je mírně podnětné a rozhodně podnětnější než druhá část autorčiny - tehdy již osobní - výpravy. To jsem byla maličko jak Alenka v říši divů. Čekala jsem že za celou knihou stojí cosi jako empatie či zaujetí ( to však není to vhodné slovo), pro bratra a to jakkoliv byl a zůstával život těžký. Že za tím je jakési tiché ale hodně osobní a srdeční vyznání. Ovšem chyba lávky. Autorčin zájem pozůstával čistě na okrajích něčeho takového nebo se s tím nehodoval vůbec. Působilo to vše dost nekompaktně, nezaujajetě a dost uplakaně jako z deníčku.
Zaujalo mne rozvržení postav, tedy nabídka toho že neužijeme jmen ale jen písmen, ovšem stále to působí jako vytrhané a nevyzrálé listy ze sešitu. Aby to drželo pohromadě,autorčin život a svět v profilu její vášně a to jak se na něj dívá a co opravdu v něm vidí...tedy v ledu a jeho významech, tak to, aby drželo v celku chtělo asi více času a zájmu o sebe samu i bratra a možná lidi vůbec.
Takhle člověk dostane hodně málo. Něco místy zaplane a hned to zmizí a je to pryč. Propojení se nezdařilo.
Hodnocení 35%

Geniální přítelkyně            

Virginie

Ne ta od té slavné autorky, ta ne, o té možná jindy. Ona sama je dosti slavná persona.

Kterou není třeba zrovna dvakrát moc přestavovat. A prosím, kdo by nechtěl uvést takovou  osobu, jakou byla Virginie Wollf. Já si ji uvádět ani představovat nikterak nemusím, tedy některak zatěžko. Je to asi podobný pocit jako najít ve staré skříni šaty po babičce, ještě si vnutit představu že voní nějakým posledním záchvěvem babiččina ženství, či prchavé přemýšlení o právě probíhající či proběhlé události, a už je ze sebe jen tak nesvléknete, i kdybyste je měla jen viset mezi vlastním oblečením. Budou vám více vlastní než jakýkoliv vámi dosud hýčkaný hadřík.

V.W. se dostává pod kůži a do těla přesně stejným způsobem. Je třeba mít v sobě trochu té její proudovosti, tu směs, o níž se těžko mluví a sotva se dá někam přenést a někomu převyprávět. Je to o toužení, ano o vysloveném toužení po jejím myšlení, je potřeba znát takové myšlení – a nyní nemyslím nijak edukativně – ale znát ho objevovat ho  v sobě samé, ještě dřív než se setkáte s ní. Jakmile se v člověku nacházejí stejné substance a látky, stává se automaticky její kniha domovem a nikoliv těžkým polem, které je třeba zorat. I já jsem se stala součástí těch pověstných sedmi kruhů pekelných, které jsou připsaný jistým chlápkem každému z nás a i ve mně se duše V.W. odráží jako osobní krajina, kterou si nás ten nahoře – nebo dole – nebo jak kdo chce může užít jakékoliv světové strany, okroužkoval jako svoje ovečky.

Pro mne má její mozek a její jazyk a celková schrána význam přímo poetický, ačkoliv větší prozaičnost aby člověk pohledal. Její Deníky pro mne odráží jakousi prasílu, o které ona vůbec neměla potuchy, když je psala, protože pořád to je (a možná mělo zůstat) jako její soukromí, na které měla nezadatelné právo. Prochodila jsem je křížem krážem už dvakrát. Přistupuji k nim stejně, jako se přistupuje ke sbírce básní.

Osobně si myslím, že po V.W.  sáhne pouze a jedině člověk, který je znalý sám sebe a po jejích Denících už vůbec. Musíte mít opravdu ten skutečný a ničím nezkalený pocit, že se setkáváte s přítelkyní a nikoliv s cizinkou. Musíte se smířit s pohledem do jakési skryté části zrcadla, na níž se možná běžně raději nedíváte. Ale na druhou stranu někoho může na knihách bavit a lákat právě odlišnost a přijme raději Cizinku než Přítelkyni. Uznávám

O jejím díle – čímž nemyslím Deníky ( a možná bych i měla) – se toho dá jistě napsat mnoho Její osobní invence v knihách je nepřekonatelná, ačkoliv není do očí bijící, pracuje s prostorem vzpomínkami a časem, ze kterého dokáže vypreparovat ty nejvíce uvízlé momenty a neporušeně a celistvě je přenese před své oko, možná kriticky zhodnotí a položí před se  a tedy i nás. Ovšem napsat by se toho dalo mnoho a mnoho, ale nejlépe bude když se vyjádřím – tady a teď – jen dojmu celkovému, srdečnímu, osobnímu.

Medailonek/ part I

 Hrad Mistra kloboučníka

Joseph A. Cronin

Nádheru Croninových románů si člověk oblíbí snadno. Jsou jako zjevení, která se dají prožívat opakovaně, a pěstuje se na nich dost silná závislost. Byla jsem si jista, že tedy vím jakých rozsahů je autor schopen a co dokáže hrdinům svých románů bez skrupulí udělat a ničím mne tedy nepřekvapí.

O knize jsem do nedávna vlastně vůbec neměla tušení, ačkoliv mi je to autor víc než známý. Narazila jsem na ni při procházení online antikvariátů a více méně jsem po informacích, co se za názvem skrývá ani více nepátrala. Ráda jsem ji přijala za svoji a ještě raději si ji téměř ihned přečetla. Nyní po přečtení bych mohla klidně začít číst znovu, kdyby mi to nepřišlo natolik zvrhlé, a přeci jen mám maličko obavy, že by se na mě mohla postava despotická a velice hrubá postava Jakuba Brodieho nemilosrdně podepsat.

Ale k věci, alespoň z části, protože vyzradit děj by v tomto případě bylo nevýslovně kruté a nevyzradit nic z děje je nehorázně těžké.

Vše začíná velice zasněně, zamilovaně a slibně. Tak laskavě že si budete mít chuť přivonět ke kytičce z lučního kvítí nebo někoho jen tak obejmout.

„ Jaro roku 1879 bylo neobvykle časné a teplé. Skotskou nížinu pokryla hebká zeleň mladého osení, v dubnu vyrašily pupence kaštanů a podél bílých cest, které protkávaly venkovskou krajinu, rozkvetly keře hlohu o měsíc dřív než jindy.“

Autorův podpis je zde jasný jako denní sluníčko. Ostatně nad Levenfordem se líně převaluje májový vzdoušek, kdyby měl někdo pochybnosti že, autor neumí zachytit vnější či vnitřní krásy přírody. Jenže autor samozřejmě nepíše Atlas rostlin nebo Průvodce po skotských luhách a hájích (tedy naštěstí) a tak netrvá dlouho a člověk dostane řádně vyprášeno, aby si snad nepopletl žánr. Rozestavění postav hned v první scéně, jejich popis a všechno udá tón, kde se vlastně nacházíme a hlavně mezi kým. Kdo si vylévá vztek na kom a proč. Podávání čaje rozrýsuje všechny charakteristické dominance pozdějšího příběhu. Uvalí na čtenáře první vlnu deprese a té se už nelze zbavit, zejména vstoupí li na scénu Jakub Brodie. Jeho věty mohou být bezvýznamné, krátké, ale jsou natolik zásadní, že nacházet se poblíž měl by člověk chuť se jít utopit nebo oběsit.

Poina ale je že člověk si na jeho výstupy pomalu zvyká. Jeho žena, obě dcery i syn, ta starší zejména, i jeho matky to přijímají jako vzduch, který jsou s ním nuceni dýchat. Boží záměr spravedlnosti, který s ním má autor od začátku v plánu také není podle zrovna kdovíjak spravedlivých plánů, a vlastně kdoví zda je vůbec podle jakýchkoliv záměrů božích.

Kniha neuvěřitelně krásná, silná, emocionálně doslova nepřekonatelná: co se autorovy tvorby týká zcela určitě..

Josef a bratří jeho

Thomas Mann


Vítám vás všechny kdo se chcete maličko opít, kdo se chcete zaradovat a zavýsknout, kdo  kvůli tomu budete ochotni skočit do studně tak hluboké jako je právě  tato tří svazková kniha. Každý zná Kouzelný vrch, jsou někteří, kteří ho i četli, ale tam ten halas kolem Manna ( řekněme veřejně) končí. Osobně jsem Kouzelný vrch vyšlápla později než jiné jeho knihy, jako obvykle se mou láskou staly jiné. A Josefem a bratry jsem celou vše hezky uzavřela. Tedy neuzavřela, protože to je další láska na celý život. 
Příběhy Jákoba a jeho syna nejmilovanějšího, jeho benjamínka Josefa se prakticky se nedají vylíčit pokud kdokoli kdy otevřel jednu jedinou z těchto knih. Jádrem všeho je biblický příběh o Josefovi prodaném bratry do Egypta, ale takto řečeno se o tom nedozví člověk vůbec nic. Thomas Mann totiž dokázal něco co se jen tak v literatuře nevidí. Už v předmluvě prvního dílu vám vezme dech. Utvoří představu, která se ne zcela dobře opouští a protože člověk neví kam s očima, opustí rázem pozemský svět a i přes ten kamenný ráz a hromobití, které čiší z Mannova vyjadřování se za ním spustí do té dávné minulosti, jako za něčím kde by přece jen bylo krásné žít. Rovina meditační má velice silné účinky, rovina lidská a osobní je strhující a dominantní, zvláště ve chvilkách kdy Jákob milovaného syna ztrácí, či když jej Ráchel rodí. Josefovo úděl se přenáší nevědomky na nás a jsme zavíráni do stejných studní jako on, s nichž potom vidíme slunce ostřeji a vzduch se jeví čistší. 
Epické rovina je naprosto fantaskní, vyobrazení Egypta, démonů, božstev a krajů je tak barevné že to porazí všechny ostatní představy, a přitom tak docela normální jako by Mann popisoval události týden staré.
Postavy jsou nejenom uvěřitelné, nejenom hluboké a pravdivé, ale nejsou černobílé, postavy JSOU a je to neuvěřitelný tanec krásně napsaného příběhu a vnitřních rozprav nad věcmi viděnými i neviděnými.

A toto je jen drobná degustace jak dokáže taková kniha ( knihy) zamávat s obyčejnou smrtelnou duší. Objevila jsem knihy celkem náhodou loni v jednom z antikvariátu a teď jsem na začátku července dočetla třetí a poslední díl.

Knihy člověka provázejí po celý život a nemůže se s nimi dost dobře nesetkat, ať je čte více, či méně nebo vůbec. I ten kdo bude chodit celý život po horách si možná občas prolistuje nějakého toho průvodce, protože je tu vždy riziko - byť jen malé - že se může ztratit, nebo minout nějaké záhadné či vzácně, v mnohých případech i krásné, zjevení přírodních či  jiných krás.

Jedná se o titul Krása je Stigma

autor: Eka Kurniawan

nakladatelství Odeon

Bojíte se tlustých knih? Tak si dejte schůzku s obyvateli Halimundy a dostane se vám zjevení vpravdě epického a strach zmizí. Autor má talent zatáhnout čtenáře do všech svých vidin a zjevisek,která často absurdně zvlášní, vypadají v jeho podání celkem běžně a málem by ho člověk obvinil jestli on není ještě příliš skromný.  

Prostituka Dewi Ayu není žádné strašidlo jak by se po první stránce mohlo zdát a její život byl stejně živý a zabydlený jako život každého zákoutí v Halimundě. A právě to všechno působí na srdce vyvolená i nevyvolená. Muži se chápou zástav a vybíhají do nepředstavitelných situací. Obraz doby je zde ukázan stylem velice zajímavým a čtivým.Atmosféra knihy je otevřená a prostředí barvité. A do toho kouzelného obrazu je vsazena realitay která budí mnoho otázek o historii celého národa. Již dlouho jsem se nesetkala s knihou,která by skrze malé lidi vyprávěla veliké věci.

Je dobře znát, že je autor dobrým atvůrcem povídek a esejistou, protože právě rámec epizod dává knize řád a vlévá jí na každé další stránce život. V podstatě to je kniha starší, jelikož byla napsána v roce 2002, ale jako románová prvotina je to počin víc jak mistrovský.
Je možná dobré říci, že člověk musí odhlédnout od jistých kuriozit, a vzít je za své, prostě spolknout autorovo podání jako jistý druh léku který je nutno si stále dávkovat.